Obřad Martinky a Alexandru se nesl v duchu česko-ukrajinské svatby. Byl to den dvou světů, které se potkaly přirozeně a bez okázalosti. Porozumění mezi svatebčany bylo silnější než slova.
Rodina tu ale stála nade vším. Ne jako doplněk svatebního dne, ale jako jeho pevný bod.
Alexandru si našel Martinku v nedalekém parku. Jejich přáním bylo vrátit se do míst, kde to celé kdysi začalo i v jejich svatební den.
Nejdůležitější byli oni čtyři. Malá holčička a kluk, kteří k nim prostě patří. Chtěli je mít u sebe – při tanci, na fotkách až do konce dne. Protože oni 4 jsou rodina.Pořád se k tomu vraceli.
Úplně přirozeně, mezi smíchem, mezi běžnými větami.
Šlo o blízkost. Jistotu. O to, že nikdo nezůstane stranou.Vlastně mi to přišlo strašně přirozené.
Protože rodina se nemusí vysvětlovat.
Jen se žije.
