Psal se začátek července a s ním, alespoň tento rok, přišlo i aprílové počasí. Kapky tiše dopadaly na rozpálenou dlažbu, zvony kostela se rozléhaly prostorem a v chladném tichu mezi nimi bylo cítit něco hlubšího, než jen slavnostní okamžik.
Víru (ať už v cokoli). Klid. Přijetí.
Hosté se sjeli z různých koutů Evropy. Každý s jiným přízvukem, jinou jistotou a přesto se domlouvali jedním jazykem – někdo plynule, někdo opatrně, někdo spíš úsměvem než větou.
A pak přišel večer. Déšť ustoupil, paprsky slábly a nad Prahou se rozehrál boží západ slunce. Město se ponořilo do zlatavě růžových tónů a den pomalu končil ve stejném duchu, jako začal.
Bez velkých gest. Jen s pocitem, že všechno je přesně tak, jak má být.
Na první pohled vás napadne, že v galerii něco chybí. Ano, ženich si přál zůstat skrytý. Zvu vás proto do galerie minimalistické a lehce tajemné – soustředěné na atmosféru, detaily a okamžiky mezi řádky.
Na to, co je cítit, i když to není vidět.
A právě tahle nevyřčená očekávání mezi snímky mě na tom baví nejvíc.
